Josef Dressler, do terénu!

Málokomu se podaří uspět ve svém oboru tak intenzivně, že jeho věhlas daný obor přesáhne. Josefu Dresslerovi se to bezesporu podařilo. Po nesčetných triumfech v biketrialu se pustil do motorek, aby se následně zapojil do cyklistického Endura, nové mtb disciplíny. Kromě toho, že je několikanásobným biketrialovým mistrem světa a Evropy, ne je znám především svými kurzy a kempy, kde se věnuje jak vrcholovým závodníkům, tak začátečníkům. Předávání (leckdy těžce nabytých) zkušeností je v současné době jeho denním chlebem. Což je činnost chvályhodná, a proto jsme se rozhodli jej vyzpovídat.

Josefe, co tě vedlo k tomu, že ses závodění v biketrialu věnoval tak dlouho? Touha po dalších vítězstvích, nebo to, že od určité úrovně jako sportovec prostě nemůžeš upustit od tvrdého tréninkového režimu?

Myslím, že to má dva hlavní důvody. Ten první je skutečnost, že jsem začal s biketrialem až ve 13ti letech. Do tý doby jsem maloval, pomáhal s tátou ve Svazarmu, měl doma motokáru, dělal smyky na kole, ale až když jsem uviděl kluky jak skáčou na kolech jsem pochopil, že tohle chci dělat. Druhý důvod je to, že se mi dlouho nedařilo vyhrát titul Mistra světa. Měl jsem doma už bronzovou medaili a pět stříbrných, ale ne tu zlatou. A to byl motor do dalších tréninků. To byla cesta. Mě ten sport bavil a měl jsem pořád o co bojovat a co co snít.

Jak ses od trialového kola, kde se člověk pohybuje v relativně malých rychlostech, dostal k motorkám? Baví tě jen šlapačka, nebo i rychlé okruhové ježdění, případně motokros?

My jsme se s tátou motali kolem motorek ve Svazarmu ve Vlašimi. Tam se jezdilo enduro. Pomáhali jsme na erzetách a mě to bavilo. Ale asi jsem se toho bál. Když jsem začal jezdit biketrial, tak se to bralo jako příprava na motorky. Začali jsme s tátou i jednu trialovou stavět. Ale já jsem viděl, že na to nemáme peníze a nechtělo se mi trápit na špatný motorce. A stále víc si uvědomoval, že to kolo mě baví a že u něj chci zůstat. A tak jsem si svoje sny o motorkáři začal plnit až po třicítce. Nejdřív si koupil skůtr, pak Hodnu CBR a začali jsme jezdit na okruhy. Pak endurovou KTM a nakonec trialovou Hondu. Nejdřív jsem si taky říkal, že je biketrial pomalý sport a na okruhu se budu bát a nic mi to nedá. Ale jsou to pořád jen jedny řídítka. Jedna rovnováha, předvídavost, umění brzdit přední brzdou, soustředit se. A ty různý motorky se krásně doplňujou. Když se naučíš jezdit přes 200 v hodině na silnici, tak se nebojíš na enduru. Když se naučíš co řeší plyn, tak jezdíš jinak trial. Když umíš vyjet dvoumetrovou skálu na šlapačce, tak půlmetrový kámen zvládneš v pohodě na enduru. A to všechno ti pomůžu líp ovládat i kolo.

Co tedy stálo za tvým rozhodnutím vrátit se ke kolům, ale k úplně jiné disciplíně? V čem spočívá podstata Endura na kolech, využiješ v delších úsecích v terénu své zkušenosti z trialu?

Závodní kariéru jsem definitivně ukončil v roce 2005 ziskem dvacátýho titulu Mistra republiky a mistra Evropy. Další rok na podzim jsem měl dost těžké zranění. Pak se věnoval hlavně exhibicím, trénoval mladý trialisty, jednoho dovedl k juniorskému tituliu Mistra světa a jezdil na motorkách. A vlastně ani neměl pořádný horský kolo. Pak mě to kolo začalo bavit nějak víc, začal jsme pořádat campy, jezdil jsem a když začala vznikat nová disciplína, tak si ji vyzkoušel. Její podstata je stejná jako motorkový enduro. Objet nějaký okruh a v RZ ukázat, že má člověk fyzičku i techniku. Je to zábava a podle mě návrat ke kořenům horských kol. A jak jsem říkal. Motorky mě naučily jezdit jinak na kole. Pod heslem, že plyn řeší všechno.

Svezeš se rád i na čtyřkolce nebo v terénním autě?

Terénní auto mám a párkrát jsem v terénu byl. Jezdil jsem i na čtyřkolce. Ale moc mě to nebaví. Já mám rád jednu stopu, náklony a větší volnost. Navíc se čtyřkolky i bojím. Přijde mi nebezpečná. To bych si radši zkusil rallye nebo okruhy v autech. Ale na to je ještě čas 

Čím dál víc nejen trénuješ, ale také moderuješ. Jak se cítíš s mikrofonem v ruce?

Mě baví hlavně kontakt s lidma a improvizace. Na exhibicích jsem si spoustu let vše moderoval a je zajímavý pocit, když si můžeš hrát s publikem. To mě baví, ale chtělo by to víc trénovat, naučit se líp mluvit. Ale pomalu sbírám zkušenosti a uvidíme kam mě tenhle směr zavane. Člověk má být připraven

Když se člověk dívá na tvoje video na trialové motorce, má pocit, že si to vysloveně užíváš. Závodění s motorovým pohonem tě nikdy nelákalo?

Mě motorky prostě baví. Na trialový jsem jel i český mistrák a dostal se docela dopředu. Ale v trialu není veliká konkurence a je jasný, že moje příprava z kola je veliký bonus. Víc mě ale baví enduro. Jezdím s kamarádama na Slovensku a chci zkusit i nějakou soutěž. Pro radost a pro srandu.

Jak tě bavilo psát tvou poslední knihu Škola Kola z loňského roku? Bylo to jiné, než její první vydání v roce 2002?

Jiné to bylo rozhodně. Celou knížku jsem si produkoval sám a sám jsem psal vlastně všechny texty, které šly jen přes korektorky češtiny. Bylo to spousta hodin u počítače. Bolavý záda. Psaní do ranních hodin. Ale mám z knížky radost. A hlavně mám radost z reakcí čtenářů. Snažil jsem se ji poskládat tak, aby bavila, ale hlavně učila. A podle ohlasů se to daří. Za to ta práce stála.

Myslíš, že přečtení Školy Kola je přínosné i pro lidi, kteří už na kole jezdí, případně i pro zaryté necyklisty?

Má to smysl pro všechny. V Česku jezdí na kole skoro každý, ale jak říkám: Jezdit umí skoro všichni, ale ovládat ho jen někdo. Spousta z nás dělá chyby v základních dovednostech. V knížce jsou velmi zajímaví hosté-žáci, kteří ukazují naše nejčastější chyby. Kdo se naučí ovládat kolo, umí lépe ovládat motorku, ale i svoje tělo. A to se dá pak použít v dalších sportech.

Letos jsi přišel o otce, dovol nám vyjádřit ti upřímnou soustrast. Můžeš nám o něm říct něco víc? Podle všeho byl pro tebe oporou ve všem, na čem jsi pracoval.

Děkuju. Byl to letos hodně emotivní a prací nabitý rok. Myslím si, že to na mě všechno ještě padne během podzimu a zimy. Rodiče a hlavně táta pro mě znamenají moc. Bez nich bych nedokázal mnoho z toho, co se podařilo. Táta mi postavil první i další kola, postavil z Avie obytňák, zařídil za socialismu výjezd na MS na západ.. Prostě všechno. Je neskutečný kolik času, energie, peněz a svého já rodiče i sestra obětovali pro moje závodění a myslím si, že to nejde vrátit. Ale myslím si, že to celý naší rodině pomohlo. Cestovali jsme, byli spolu a spolu zůstaneme. Je možná jedno co jsem vyhrál. Důležitý je to, co jsme s rodiči zažili.

Jak zvládá tvoje pracovní a sportovní vytížení Tvá přítelkyně? Jak jsi v životě balancoval mezi vztahem k ženě a zodpovědností vrcholového sportovce k vlastnímu režimu?

Moje ženská je skvělá. Podporuje mě a rozumí mi. Dlouho jsem ji hledal. Já se taky měním a přeskupuji si priority. Ale když jsem závodil, tak to se mnou asi nebylo jednoduchý. Byl jsem pořád někde pryč a žil hlavně kolem. Ale asi pořád budu neklidný a bude se snažit někam jít a hledat cíle. Bez toho neumím žít.

Před lety jsi pózoval fotografovi na kole na střeše vlaku, údajně ses dotkl troleje, takže jsi dostal obrovskou ránu a k tomu jsi z té střechy spadl. Přežil jsi, takže jsi utekl zubaté takříkajíc nadvakrát. Udělal sis u toho pro sebe nějaký závěr?

Přesně je to tak, že jsme točili video pro TV a já lezl po žebříku na vagón ve spěchu a v eufórii z natáčení. A chytnul jsem se toho kabelu nad hlavou. V tom bylo 3000 voltů stejnosměrnýho proudu. Měl jsem velikánský štěstí a spoustu drobností se složilo v můj prospěch. Bylo by na dlouhé vyprávění co všechno jsem prožil a že jsem to přežil. Ukázalo mi to hodně. Třeba to, že nic už nevrátíš. Jak se jednou rozjedeš a skočíš, tak už nezastavíš. Prostě je potřeba přemýšlet než se člověk do něčeho vrhne.

Co tvůj postoj všeobecně k extrémním sportům, zkoušíš je, máš je rád pasivně nebo na ně nemáš vůbec čas?

Já mám rád spousty sportů a rád je zkouším. Po mým úrazu na vlaku jsem se po 7 měsících cítil nejlíp, když jsem se svezl na motorce a cítil adrenalin. To je krásná látka. Času by to chtělo víc.