Tak tohle mohlo být zajímavé svezení. Minimální gravitace, drátěná kola a nejdražší čtyřkolka na světě konstruovaná firmou Boeing. Podívejte se na video z offroadové projížďky po Měsíci.
Lunar Roving Vehicle byl elektromobil napájený dvěma 36V bateriemi a navržený k provozu ve vakuu a použiy jej posídky letů Apollo 15, 16 a 17. Výrobu nakonec po výběrovém řízení získal Boeing a za 17 měsíců a téměř čtyřicet milionů dolarů se podařilo vytvořit opravdu zajímavý stroj. A že s ním byla i zábava, uvidíte na tomto videu:
V roce 1971 jej Apollo 15 poprvé použila a LRV se natolik osvědčil, že se s ním počítalo i pro další pilotované mise. Rychlost Roverů byla kolem 13 km/h, nicméně Eugen Cernan s ním při misi Apollo 17 dosáhl měsíčního rekordu, když se jej rozjel až na závratných 18 km/h. Stroj o délce 3 metry vážil 210 kg a dokázal na Měsíci unést 490 kg. V lunárním modulu byl umístěn složený, po spuštění na povrch se sám rozložil do provozního stavu.
Zajímavá byla konstrukce jeho kol. Neměl pneumatiky v klasickém slova smyslu, kola byla tvořena hliníkovými disky s běhouny vyrobenými z ocelových drátů a pozinkované tkaniny. Kovový rám umožňoval jízdu i při proražení běhounu. Nad koly byly blatníky, které vlastně jako jediné součástky vozu způsobily při misích určité problémy. Každé z kol poháněl stejnosměrný elektromotor o výkonu 200 W na stříbro-zinkové baterie a byly na nich i mechanické brzdy, přičemž obě nápravy byly řiditelné.
Celkem byly postaveny 4 kusy plnohodnotných lunárních roverů, z toho tři byly dopraveny na Měsíc a také tam zůstaly, takže budoucí výpravy je tam mohou nalézt. Tvoří tak část kolekce kolových lidských vozidel, která opuštěná stojí na Měsíci. Patří k ní ještě dva ruské Lunochody. Jeden kus byl postaven jako záloha a vzniklo i pár dalších pro pozemní, zátěžové a konstrukční zkoušky.
Jediné podstatnější problémy měli astronauti s blatníky, které se jim při misích Apollo 16 a 17 podařilo utrhnout. Při jízdě bez blatníků totiž zvířený prach sedal na skafandry a i na přístroje a kamery, takže to posádky například řešily tak, že místo ztraceného blatníku improvizovaně nad kolo připevnili mapy. Myslelo se také na to, že by rover mohl selhat a astronauti by měli problém vrátit se k modulu.
Proto průzkumné mise začínaly vždy od nevzdálenějšího místa, aby měli dost kyslíku a energie na případný návrat po svých. Rovery po Měsíci nenajezdily žádné závratné vzdálenosti, u první mise to bylo něco kolem 27 kilometrů, u třetí pak zhruba 35 kilometrů, což bylo nejvíce.
Autor: FilipT